Současné děti se baví jinak než jejich rodiče ve stejném věku. Na tom není nic divného. I rodiče jejich rodičů často provozovali jiné hry než jejich děti. A prakticky každé generaci vzbuzuje v některých z nich zvolený způsob zábavy obavy a leckdy i odpor.
V současnosti jsou pak tématem číslo jedna videohry. Je pravdou, že nabízí nové, dříve netušené možnosti, navíc z pohodlí domova. To nahrává rodičům, kteří své děti nechtějí příliš pouštět samotné ven z obavy, aby se jim něco nestalo.
Na druhou stranu se však začínají ozývat hlasy, že právě hraní videoher způsobuje agresivní chování a je důvodem rostoucího násilí u dětí. A na první pohled se to zdá opodstatněné – koneckonců v mnohých z nich střílíme či jinak likvidujeme často lidské nepřátele, často velmi graficky. Dalo by se tedy předpokládat, že to povede k určitému znecitlivění právě vůči násilí. Je tomu ale skutečně tak?
V první řadě si musíme uvědomit, že děti nejsou hloupé. Dokáží velmi dobře rozlišit mezi skutečností a hrou. Často to tedy vede k opačnému výsledku, kdy si svou nahromaděnou frustraci (kterou zažije někdy každý z nás) vybije na virtuálních nepřátelích místo skutečných lidí. A to lze rozhodně považovat za plus.
Samozřejmě, velmi násilné hry rozhodně nejsou vhodné pro malé děti. I to je důvod, proč na mnohých z nich najdeme věkový limit. A zde je na rodičích, aby jej dodržovali – aby například nenechali svého osmiletého chlapce hrát hru s věkovým doporučením 15+. To však vyžaduje, aby se zajímali, co jejich děti hrají, a to mnoho z nich nedělá.
Je také potřeba zmínit, že na tomto poli proběhly výzkumy, které neprokázaly žádnou souvislost mezi hraním videoher a násilným chováním. Jistě, je potřeba svého potomka monitorovat, především proto, aby se na hrách nestal závislým. Avšak není potřeba se bát toho, že se z něj po hraní Halo 3 stane násilník – a to je rozhodně dobře.